-enhanced.jpg)
Kontext
Jsi unavený, promrzlý, a především hladový. Máš šílený hlad. Hlad tak sžíravý, že zastře myšlenky na cokoliv jiného. Malou snídani, tvé poslední jídlo, jsi už dávno strávil. Tato část dne je něco jako volný čas. Vězni jej využívají různě, byť omezeně, různými kšeftíky se snaží získat jakékoliv benefity (rozuměj jídlo navíc), šťastlivci si vyzvednou korespondenci, někteří dokonce balíček z domova – pokud ovšem vzorně pracují. A nezřekla se jich rodina. Stejně jim ho z většiny rozkradou – napřed dozorci, pak kriminálníci. Pracanti z lesních brigády ale zajímá jedno jediné – jídlo. Po něm dychtí už od rána. Návrat do tábora ještě protáhla kontrola před branou – někdo se snažil propašovat poleno navíc do kamen – všichni jste ho za to zmlátili. Až teď ses tak mohl přemístit do zadní části tábora, ke kuchyni. Ve větších táborech bývá i jídelna, tady to ale neplatí. Jídlo si máš odnést do baráku. Nedělá to nikdo. Každý jej zhltá za chůze, když je ještě trochu teplé. Ani lžíci nepotřebuješ. Na chvíli tě zaplaví pocit neskutečného štěstí.
Jiní jsou na tom hůře, některým už není pomoci. Většina z vás za den vydá více energie, než přijme, a to i když se norma plní na 100 %. Kdo chce přežít, musí najít cestu z tohoto začarovaného kruhu. Jsou dva způsoby, oba nesnadné. Buď sehnat více jídla, jakýmkoliv způsobem, nebo se snažit ušetřit energii – dostat se na lepší práci, nebo práci předstírat a šidit normu. Komu se to nepodaří, dostane se do problémů, které mají jen jeden konec. Ale trvá to. Někdy až překvapivě dlouho. Člověk chřadne postupně. Postupně se mění, až je z něj doslova živý mrtvý – tělesná schránka, naprosto zbědovaná a zapáchající, bez rozumu, bez duše. Chcípáci. Pomalu se trousí ke kuchyni, ale žádné jídlo už nedostanou. Nepracují. Zajímají je jen zbytky, loudí, vybírají smetiště. Olizují plechovky, požírají shnilé jídlo, kosti, rybí hlavy. Do huby strčí vše, naprosto vše. Mnoho z nich je za tmy slepých – trpí totiž slepičí mlhou, kvůli hladovění. Ostatní do nich vráží, mlátí je, nikdo je nelituje, jsou jen na obtíž. Z člověka se tu stává sebestředný sobec. Ztrácí zábrany, natož vychování. Až takový, že poruší nejsvětější zákon, který tu máme. Ukradnou kamarádovi chleba. Za tenhle největší zločin následuje smrt. Bez lítosti.
Komuniké
Scéna názorně ukazuje, jak totalitní režim dokáže změnit lidskou osobnost i její charakter, převrací hodnoty, což vede až k davové psychóze či iracionalitě davu; charakteristický je přitom také fenomén mlčící většiny.
Uživatel kolem sebe uvidí důsledky represí a životních podmínek v táboře – zbídačený zdravotní stav (pomalu přicházejí šeroslepci – vězni, kteří nevidí ve tmě v důsledku nevyhovující stravy), někteří vězni (tzv. chcípáci) vybírají smetiště; zároveň je uživatel svědkem kolektivního rozsudku nad jedním z vězňů, který svému druhu ukradl chleba (jednalo se o neporušitelné táborové pravidlo, které vzniklo zezdola, od vězňů).