-enhanced.jpg)
Kontext
Je ticho, jen zvenku slyšíš tlumený ruch tábora. Znenadání tě vyleká děsivé zaúpění, jako by řval šílenec. Jsi sám, v malé, temné, vlhké, a hlavně studené místnosti. Malé okno netvoří nic než mříž, dovnitř proniká ledový vzduch zvenku. A k tomu jsi nahý! Není tu nic. Jen dřevěný kýbl (paraša na výkaly) a pryčna. Tak krátká, že při ulehnutí musí být nohy vždy pokrčené. Po chvilce bolí. Tvrdá pryčna tlačí do kostí, které nekryje už téměř žádné maso. Není se ani čím přikrýt. Jak tu člověk může spát? Nemůže, jen se celou noc třese, drkotá posledními zuby, co mu zbyly… a blouzní. Ze zimy, z hladu. Ráno ti jen dají hrnek teplé vody a malinký kousek chleba. To je vše, nic víc. A to tu můžeš být třeba týden. Tak už víš, proč ten křik odvedle? To je křik zoufalství.
Pokud se dobře zadíváš, na stěně rozeznáš něco vyškrábaného. Můžeš to setřít, abys to viděl lépe. Sice je to v azbuce, ale třeba poznáš, co to je, když je u každého kříž a čísla vypadající datum. Jsou to jména tvých mrtvých kamarádů, kteří měli to štěstí a tohle peklo už nemusejí snášet.
Komuniké
Scéna se zabývá otázkou, „co je to pravda“ a co pravda znamená v totalitním systému, jak se s ní zachází; s tím souvisí i význam práva a spravedlnosti, zároveň se nám tu objevuje fenomén udavačství, jakožto průvodní jev každé totality; omezený prostor samotky vizuálně zobrazuje totální omezení svobody; vyvěrá tu také celková rezignace, izolace a odcizení od společnosti, tzv. „radikální osamocenost“ jakožto hlavní element totalitního systému definovaný Hannah Arendtovou: „Totalitarismus ničí schopnost člověka myslet, zatímco každého obrací v jeho osamělé izolaci proti všem ostatním.“