Prostor bez času
Samotka je laboratoř vědomí – slyšíš svůj dech, vzpomínky i hlasy, které nejsou tvoje. Zde končí tělo a zůstává jen člověk, pokud ještě nějaký zbyl. Malá místnost, ticho, tma, ledová podlaha. Tato scéna není akční. Je zážitková. Senzorická deprivace vyvolávající tíhu a neklid.
Cíle scény
- Poslouchat vlastní dech i hlasy zvenčí.
- Setřít námrazu ze stěn – prohlédnout si vyryté vzkazy od vězňů.
Sdělení
Cílem je ukázat psychický dopad izolace, trestu bez výkladu, depersonalizace. Tato scéna má přinést pocit, že člověk ztrácí čas i sebe sama.
Hráč nese trest za něco, co nespáchal – automaticky se nabízí otázka, co, proč, jak, nerozumím tomu…Izolace vede k vnitřnímu chaosu – co je pravda, co vzpomínka, co sen?
Pokud hráč smaže námrazu ze stěn, objeví se před ním jména vyrytá do omítky a poslední datum, které si vězni pamatovali. Pokud bude hráč pokračovat v mazání, zjistí, že jmény jsou pokryté všechny stěny v samotce. Byly to poslední záznamy vězňů, poslední šance, jak po sobě zanechat aspoň otisk v omítce.
Po jisté době se objevuje halucinace v podobě oživlých propagandistických plakátů, jež ostře kontrastují s realitou kolem.
Reálie
Prostor je tak malý, že neumožňuje téměř žádný pohyb. Pryčny na spaní jsou záměrně vyhotoveny tak, aby vězeň nemohl normálně ležet. Samotka je nevytápěná, dozorci často polévali podlahu vodou, aby vězně ještě více terorizovali. Nápisy na stěnách – poslední údaj o životě vězně. Paraša – dřevěná nádoba na výkaly. Samotka byla běžný trest – i za maličkosti. Vězni ztráceli po několika dnech orientaci, někdy i rozum. V mrazech mohla znamenat i smrt.
Pro učitele – otázky k diskuzi
- Co je samotka a jak vypadala?
- Za co mohl být vězeň poslán na samotku?
- Jak se mění vnímání času a těla v izolaci?
